Jako děti, když se učí chodit

05.04.2019

Když jsem připravovala dubnovou novolunní meditaci, psala texty a tvořila, uvědomila jsem si jednu podstatnou věc, kterou s vámi chci trochu důrazněji sdílet:

Napsala jsem, a to platí, že první lunární den je velmi silný pro materializaci přání, že je dobré pro nalezení odpovědi ptát se sám sebe na to, co opravdu potřebuji a ne na to, čeho se obávám, tak přesto - nebudete tomu věřit, první otázky, které mne v den novoluní po probuzení provázely, nebyly moc příjemné. 

Chvilku jsem na to nepříjemné myslela, dokonce i lehce zareagovala, začala jsem po bytě něco hledat ... Jako bych úplně zapomněla na to, co jsem před pár dny napsala, co bylo v souladu s mou duší, jako bych úplně zapomněla, že je dobré myslet na DOBRÉ, pořád a stále, nejen v den novoluní, a přitom jsem si hned ráno novoluní připomněla. Prostě se mi to nespojilo. Jakoby novoluní byla jedna věc, ale záměr myslet na dobré, úplně jiná.

Ale pak mne spontánně napadlo: "Chceš to tak?" Nechceš, přišla okamžitě vnitřní odpověď (ale pořád jsem si to nespojila s novoluní meditací). Tak jsem si sedla, a teprve až po usazení na židli jsem si uvědomila, že chci dělat něco úplně jiného, krásného, a ne chodit po bytě a hledat ... blablabla.

Teprve až odpoledne mi došlo, že ona negativita je tak blízko člověka, a je tak obvyklá, samozřejmá, že si ji prostě neuvědomujeme, jen se zabýváme tím, co se nám honí hlavou. Je to tak?

Skutečnost, že mne spontánně napadla otázka: "Chceš to tak?", za to vděčím mému častému a opakovanému věnování pozornosti této tématice, protože o tom píšu, připravuji meditace, prostě se tím zabývám. Ale musela jsem si upřímně položit ruku na srdce a přiznat, že kdybych se tomu tak intenzivně nevěnovala, kdo ví, jaká by byla moje reakce. Nepochybně úplně jiná, asi bych tak snadno nepříjemnou myšlenku neopustila, a kdo ví, jak dlouho bych se jí jednak zabývala, ale co hůř, co všechno bych pod takovým vlivem myšlenek dělala a udělala.

Chci tím říci, že mám obrovské pochopení pro všechny, kteří by moc rádi změnili běh svých nepříjemných okolností nebo událostí, ale úplně plně se jim to nedaří.

Chci tím říci, že skoro vím, proč se to nedaří: protože se děje to, čemu věnujeme pozornost. Prostě děláme to, čemu věnujeme pozornost. Jak jinak, že ano. Platí přece, že vždycky věnujeme pozornost tomu, co děláme, co se děje. To je pravda, viďte? 

Ale stejně tak to platí i obráceně - že vždycky se děje to, čemu věnujete pozornost. 

Takže změnit okolnosti svého života je možné, ale vyžaduje to prostě naši bdělou a vědomou pozornost. 

Nemusí být nijak obzvlášť velká, extrémní, stačí si uvědomit své myšlenky - stačí si uvědomit, na co právě myslíme, tedy čemu věnujeme pozornost. A ejhle - podle toho se začnou formátovat i naše životní okolnosti.

Takže shrnuto podtrženo: naše vědomí je božské! To nám pomůže, to nás zachrání, to nás vede. Chce to po nás jenom malinko - opakování. Jako děti, když se učí chodit.

Buďme si prosím vědomi toho, nač myslíme. A také nezapomeňte, že pomoc je neustále nablízku: nejčastěji prostřednictvím nás, lidí, ale vlastně VšehoCoJe.

Buďte šťastni, Yvell