4. prosince slavíme svátek Sv. Barbory.
Svatá Barbora z Nikomédie byla, resp. je zařazena mezi tzv. 14 pomocníků v nouzi.
Její nejstarší znázornění bylo objeveno v kostele Santa Maria Antiqua na Palatinu v Římě a tato freska pochází asi z konce VII. století.
Obr. Odkaz
Nejznámější je tradice řezání ovocných větviček 4. prosince, protože podle legendy Barbora při své „cestě na smrt“ uchopila větvičku, která poté uprostřed zimy rozkvetla.
V minulosti, vlastně až dodnes se užívá rozkvetlá větvička k věštění pro mladé dívky, zda se vdají.
Historie:
Žila pravděpodobně mezi II. a IV. stoletím v Nikomédii, která také bývala sídelním městem římských císařů na východě, v Bithinii (v dnešním Turecku), na jižní straně Černého moře.
Legenda ji uvádí jako krásnou dceru zámožného Dioskura, který byl velkým nepřítelem křesťanů, jejichž učení se Barbora snažila poznat. Dioskuros chtěl svou dceru ohlídat před jejich vlivem a uvěznil ji do věže, kde jí snad nemělo chybět nic, než svoboda. Při jedné z otcových cest se údajně domluvila se zedníky, aby jí udělali třetí okno.
Barbora chtěla, aby jí připomínaly Nejsvětější Trojici, v jejíž společnosti toužila žít.
Po otcově návratu následovalo vyslýchání. Někde se uvádí, že v době otcovy nepřítomnosti přijala i svátost křtu a když se mu přiznala, že chce náležet jen Kristu, byla před jeho hněvem dočasně ukryta do země (symbol mateřského bezpečí). Některé verze uvádějí, že se skrývala v jeskyni.
Podle legendárního vyprávění, zatímco otec pro ni chystal krutá muka, ona rozjímala o umučení Krista a čerpala tak sílu, aby pro něho dokázala snést všechno.
Otec si v hněvu prý přizval soudce Marciana a Barboru, která se k chystaným mukám stavěla hrdinsky, dal krutě zbičovat. Barbora však myslela na Kristovo bičování, a to vlastní prý vnímala jako hlazení pavími péry.
Druhého dne rány po bičování z jejího těla zmizely.
Její snaha přesvědčit nepřátele o léčivé síle Krista v nich vyvolala jen větší zuřivost.
Mezi popisovaná muka, kterými ji chtěli od víry odvrátit, je uváděno drásání železnými hřebeny, pálení boků, tlučení do hlavy, z níž jí chtěli Krista vymlátit i uřezání prsou. Posledním Marciánovým rozhodnutím bylo, že je nutné useknout Barboře hlavu. Vlekli ji znetvořenou městem k popravišti, snad aby ostatní odradili od víry v pravého Boha. Kazila jim to však statečnost Barbory a anděl, který prý Barbořino krvácející tělo zahalil bílým oděvem.
Když dorazili na místo, kata nepotřebovali, neboť otec byl rozhodnut jeho práci vykonat sám.
Legenda v závěru hovoří o tom, že když svou dceru sťal mečem, byl sám zabit bleskem.
V knize Anselma Grüna „Duchovní terapie a křesťanská tradice„, se dočtete se, že tato legenda je také vnímána jako plná symboliky, počínaje vlastním jménem hrdinky, které je vykládáno jako cizinka a chce se zde ukázat, že nepatří k tomuto světu, ale jejím pravým domovem je nebe.
I ve vězení může člověk prožívat vnitřní svobodu. Její otec se marně snažil uplatnit své představy násilím. Bůh přišel do jejího srdce i přes zamčené dveře. S ním přišlo i více světla a její úzký obzor se rozšířil.
Z veškerého mučení byla anděly uzdravena, a pruty, kterými byla bičována, se změnily v páví péra a čím více byla bičována, tím více byla jimi ozdobena.
Lidská agrese nemůže duši uškodit.
Všechno jsou to příběhy z minulosti, drsné a bolestné, ale kdo ví, zda se minulost nemůže opakovat, akorát v jiných kulisách a s jinými formami utrpení.
Přeji vám přese všechno mnoho klidu a radosti.
Yvell
—
FB uzavřená skupina Vědomí radosti